Expatem snadno a rychle. Díky, Jardo!

Zprávy o temné budoucnosti proskakovaly firmou docela dlouhou dobu před pádem Lehman Brothers. Sekera občas dopadla, ale posádkám Boeingů se zatím vyhýbala. Kamarádi a kolegové přesto odcházeli do světa, aby létali v dalekých a neznámých koutech všech světadílů. Mám na tohle taky dost odvahy a  smyslu pro dobrodružství? Nakonec to za mně vyřešili hrdinní krizoví manažeři na konci ledna 2011. Poslán přes celou Asii na výběr u  firmy Lion Air, vrátil jsem se zpátky do Čech plný hrůzy i nadšení. Poprvé v Asii - zkušenost to byla natolik silná, že jsem sedl a napsal. Vyšlo na www.planes.cz 1.9.2011.

Býval jsem druhým pilotem u velké firmy. Arogantní týpek s agresivní vizáží, v tváři výsměch. Ale stal se zázrak a firma mě přesto vcucla. To bylo někdy před sedmi lety a od té doby jsem byl linkovým bouchačem. Znám ranní dvojboje, odpolední dvoulinky, ráno v šest na briefingu a v sedm večer doma. Večery v Šantánu v košickém hotelu Slovan. Každodenní Bratislava, Berlíny, Varšavy. Ranní Brusel, pak třeba Skopje. Občas celodenní charter do Egypta, jindy zas turbospánek v Barceloně v hotelu Ibis, někdy v Soluni v hotelu Boeing. Prima život pro neposedy. Ani mě nenapadlo, že by to někdy mělo být jinak. Ale kolo dějin se pootočilo a velká firma mě zas vyplivla, nečekal jsem to a pád na hubu to byl z hodně velké výšky.

Dlouhá cesta tam

Tak jsem tedy vyhozen, ale stihnul jsem nalétat skoro 4 000 hodin, nějaký ten malý padáček na šťastnou cestu jsem taky dostal. Nezoufat, držet krok a hlavu vzpříma. Co dál? Poohlídnu se u našich východních bratří, a opravdu, hned v únoru jsem zachráněn. Sláva! V Bratislavě bychom v šesti lidech měli létat jeden Boeing 737. Letadlo už je nastříkáno v našich barvách, všichni se podívejte, posíláme vám fotky! Je v Shannonu a opravdu jen pár formalit nás dělí od zahájení charterového kolotoče. Letní sezona pomalu začíná. Čeká se. Pak už se nečeká a celá letka B737 je s výpověďmi zas na ulici. Letadlo nebude. Ztracené tři měsíce.

No nic, jede se dál. Je třeba na to jít systematicky a důkladně. Rishworth Aviation! Že mne to nenapadlo dříve. Krásné a exotické dívky pomohou, vyberou, doporučí zaměstnání dle vašeho přání. Račte si jen vybrat. Tak co tu tedy máme? FO (first officer) v Maroku. Kapitány a FO do Lagosu. Kde to je? Nigérie… A co třeba Rwanda? Saudská Arábie? Jemen? Indie? Indonésie! Lion Air hledá FO pro svou bobtnající flotilu NGček. Na screening se dostavte do Jakarty, ubytování platíme, ale letenka je na vás. Do Jakarty, na ostrov Jáva, pár stupňů pod rovník. Ne, Bali je jinde, do Jakarty vás žádná cestovka lákat nebude. 11 miliónů lidí, nebo možná 13, počítá to někdo? Cestovat tak daleko o samotě je smutné, tak se tam vypravíme oba, já i moje drahá polovička ne-manželka. Sedáme na Emirates, na tu zaručeně prodělečnou linku do Dubaje, kterou naše firma už dávno zrušila. Airbus 330 je zaplněný do posledního jump seatu. Vůbec nechápeme, jak se to Emirates může vyplácet, ale zřejmě to dotují. Asi abychom se my, Středoevropané, mohli i v zimě cachtat v jejich teplém moři. Bezva jídlo, sluchátka, filmečky a hry a to vše na privátní obrazovce. Ano, je to economy class. Mobily si prý máme nechat zapnuté, prý by měly normálně fungovat i za letu. V noci vystupujeme do supermoderního shopping centra, které tu slouží jako Terminál 3. Pospáváme na sedačkách a pak nás nad ránem spolkne Triple Seven směr Jakarta. Palubní snídaně, občas spánek, hodinky posunout o další 4 hodiny vpřed. Vidím oceán, oceán, Indii, zase oceán. Pak Sumatra se zelenými pahorky a s koberci džungle. Přistáváme v Jakartě, pomačkaní a v celkově nepěkném stavu. Po dlouhém sezení nás ještě čeká dlouhé stání ve frontě na víza. Řadu unavených lidiček obcházejí různí vykukové v uniformách a nabízejí přednostní razítko do pasu a záchranu z toho dusného úřednického pekla. Venku před terminálem teprve dostáváme plnou dávku rovníkového vedra. Ach, maminko, kampak jsem se to vydal? Takhle daleko od domova, bílé tváře nejsou nikde vidět, mají tu tak hrozné horko! A pozor! Jezdí se tu vlevo, takže look right, look left.

A jedem do města, pekelné megapole, které se turisti oprávněně vyhýbají. Viděl jsem nuzné favely v Brazílii, procházel jsem městem mrtvých v Káhiře a šlapal jsem po ulicích zoufalých pouštních měst v Libyi. Chudoba má ale hlavní sídlo někde tady, na ostrově Jáva. Všude bydlí lidé, vidím jejich příbytky. Domy, domečky, chatrče, chýše a krabice. Jsou přilepené na zdi, která lemuje odpornou, příšerně špinavou stoku. Lepenkové chatrče jsou těsně vedle kolejiště, přilepené jeden na druhém v nekonečném pásu. Muezzini kvílí do zapadajícího slunce. A dopravní zácpa. Vítejte v našem městě, usmívá se pan řidič.

12.6. Volný den

Muslimská snídaně se vyznačuje absencí vepřového, zato však hojností neznámých a nebezpečně vypadajících potravin. S chutí dlabeme ten vydatný hotelový gáblík a shlížíme přitom na neuvěřitelný provoz v ulici pod námi. První pohled do ulice navozuje představu, že nedaleko měli sraz motorkáři, nejspíše příznivci dvoutaktů a malých kubatur, a nyní se vydávají v hloučcích na spanilou jízdu přímo pod našimi okny. Dopíjíme kávu z Jávy a pak se odvážně vrháme pěšky do ulic tohoto obludného města. Chlapík dole u závory nemůže pochopit, že by bílý cizinec šel někam po ulici pěšky a asi šestkrát se nás ptá, jestli opravdu nepotřebujeme taxi. Ne, díky, chceme se projít. Jenže není kudy. Není místo. Chodníky jsou zastavěné, rozbité, parkují na nich motorky či jiná prapodivná vozítka. Občas na nich sedí či leží lidé a párkrát dokonce kráčíme okolo pojízdné pouliční kuchyně. Sem tam se nám o nohy otře vyhublá kočka. Kanál je pár centimetrů pod chodníkem, pobíhají v něm hbitá zvířátka s dlouhými ocasy. Po silnici se řítí pestrá směska aut, motorek a srandovních motorikš značky Bajaj. Stačí několik bloků a máme dost. Pot, prach a asijský smrad nás těžce deptají a to jsme jen docela nedaleko od hotelu. Zahýbáme na bulvár Gajah Mada a statečně se probíjíme až do čtvrti Kota, kde by mělo být trochu příjemněji. Dojem z Jakarty je velmi silný, autentický a - únavný . Vypít kokosový ořech, který starý pouliční prodavač se stoickým klidem oseká mačetou, přesně to osvěží dvě bílé, zpocené postavičky, které se jakýmsi nedopatřením ocitly v tomhle rozpáleném kotli. Stojíme před Cafe Batavia, slavným podnikem a jednou z nemnoha turistických pamětihodností. Do Cafe Batavia musí povinně každá celebrita, která se zatoulá do města. Jejich fotografie pak visí na stěně nad schodištěm. Pijeme celkem dost drahé kafe a pak v mozaice fotek hledáme známou tlamu a objevujeme – exprezidenta Havla. A pak znovu ven, do ulic, překračovat díry v silnici, vyhýbat se lidem, cyklistům, pouličním prodavačům. Zase dýcháme báječný jakartský vzduch a uhýbáme proudu mopedů a skútrů. Kráčíme směrem k moři, ale přístav je obklíčen bizarní čtvrtí domečků, pod nohy se nám pletou slepice a jiná zvířata a místní obyvatelé sedí a prodávají. Prodávají úplně všechno. Lodní lana, živou drůbež svázanou křídly k sobě po tuctech. Malinké, sladké banány a smradlavé duriany. Hned vedle starý muž vyložil na deku opeřence v klecích. K jídlu nebo pro radost?

K moři jsme nedorazili. Chtěl bych napsat, že s pozdním odpolednem jsme přeci jen našli příjemnější místo, park, zahradu anebo promenádu. Ale ne, to se nestalo. Taxík nás veze rovnou zpátky do hotelu. Smýváme pot smíchaný s prachem a mně se zdá, že i po důkladné sprše cítím vůni výfuků. Už dávno se setmělo, upíjím z malé placatky dezinfekční vodku. Nazítří má začít screening. Od Lion Airu jsem ale zatím nedostal žádný vzkaz, nikdo nevolal a nemám ani tušení, kdy a kam mám jít, komu zatelefonovat či kde se druhý den objevit. Co když na mne zapomněli? Uděláme si príma týden v tomto krásném městě a v placeném pětihvězdičkovém hotelu a příští sobotu zas hurá domů! Přílišná iniciativa bývá dost na škodu a tak se o nic nesnažím, nikam netelefonuji a nikoho nesháním. Hlavička oblbnutá jet lagem, podpořená trochou alkoholu mi stejně nějak nechce držet rovně. V deset hodin ale zvoní telefon a za chvíli je to jasné. Zítra v devět odjezd na test.

13.6. Multiple – choice a přátelský pohovor

Sešli jsme se nakonec tři. Dva kopiloti z Evropy a jeden kandidát na kapitána z Austrálie. Sedíme v malé zasedačce v budově Lion Air a fasujeme testíky na téma systémy Boeing 737. Ach jo, tohle už jsem někde viděl. Bez vzrušení kroužkuji správné odpovědi. Bude to vítězství, ale bez boje. Hlavně udělat aspoň dvě až tři chyby, 100 procent je vždycky podezřelý výsledek. A tak naschvál kroužkuji špatně všechny otázky, které se týkají sněhu a odmrazování. Na test je hodina a já za čtvrt hodiny nemám co dělat. Trpělivost, to je asijská ctnost. Patience, my young friend, říká Australan, dnes poprvé.

Po tom vyčerpávajícím výkonu jsme posláni na oběd, ale ani jeden z nás nemá bohužel hlad a tak popíjíme frappé a snažíme se vzájemně odhadnout, co nás sem vlastně skutečně přivedlo. V jednu hodinu máme být zpátky na interview se šéfpilotem. Čekáme na patře plném otevřených kanceláří, všude sedí mladé Asiatky a švitoří do telefonů, ťukají do klávesnic a pobíhají sem a tam. Sedíme a čekáme. Patience, říká Australan, už podruhé. Nicneděláním nijak netrpím, jsem zvyklý trávit hodiny v kokpitu koukáním na oblaka a tichým rozjímáním - pokud si ovšem zrovna nečtu noviny. O půl čtvrté konečně někdo míří k nám. Sličná dáma nám ale jen nese džbán vody na osvěžení. Další hodina a pořád se nic neděje. Když tu najednou… pan šéfpilot nás očekává! Jdu na řadu jako druhý a v kanceláři mě přivítá rázný mužík s povinným asijským úsměvem. Kdybych tak věděl, co je za tou východní pantomimou, které gesto co znamená v obřadně neproniknutelné javánské tiché řeči. Možná i to čekání mělo svůj důmyslný význam a nyní už tmavá očka pátrají po stopách otrávenosti v mé tváři Evropana. Usedám a snažím se o uctivý výraz tiché podřízenosti a očekávání. Asi půl hodiny si povídáme na téma pracovní historie, létání a ke konci dojde i na nějaké to zkoušení. Pár dotazů z aerodynamiky, z meteorologie (zimní provoz a sníh tentokrát necháváme stranou). Mužík se pořád usmívá, ale záludnost v něm není. A osobní dotazy taky nepadají. Jsem rád, že nemusím vysvětlovat, jak je možné, že jsem otcem dvou dětí a v dotazníku jsem zakroužkoval, že jsem „single“. Těch pár bloků do hotelu se vezeme už za tmy. Byl to dnes užitečně strávený den. Ráno v devět jsme začali a v půl sedmé večer skončili. Efektivně vynaloženého času maximálně hodinu a půl. Jestli takhle funguje celá jejich aerolinka, tak se divím, že vůbec existuje. Patience, říká Australan, dnes naposledy.

14.6. Další volný den

Sukarnova poslední erekce. To je oficiální název památníku, kterému se přezdívá National Monument, zkráceně Monas. Vrcholek osmdesátimetrové věže slibuje pohled na zasmogované ulice, ale my se mu raději vyhýbáme. Kolem památníku se rojí mračna asijských dětí a vypadá to na nekonečné čekání na výtah. Raději procházíme parkem směrem na jih a noříme se do bizarní čtvrti miniaturních obydlí, titěrných uliček a miniaturních dvorků. Jak poznat, kde končí ulice a kde začíná něčí příbytek? Lidé se usmívají, děti pokřikují. Dvě bílé figurky se potí.

A dál, do čtvrti Menteng, kde hustota osídlení zdá se mít konečně evropské proporce. Velvyslanectví a bohatí lidé. Kdejakou ulici tu střeží týpci se zbraněmi a tváří se zuřivě. Když bydlet v Jakartě, tak jedině tady... Surabaya street začíná u další děsivě páchnoucí kanálové stoky. Průvodce praví, že právě tady je místo pro návštěvníky toužící po originálním suvenýru z některého z ostrovů. A opravdu, dřevěné figurky, bizarní malůvky a miliarda dalších předmětů se tu povaluje na pultech a ve vitrínách miniaturních stánků. Račte si vybrat! Jak ale poznat, kterou figurku opracovala po večerech tmavá ruka rybáře ze Sulawesi a co je jen bezcenný kus mosazi made in China? Fakt nevím a tak v našem batůžku nakonec nekončí ani jediná. Cestou zpět se zastavujeme na velvyslanectví. Nejprve je na cestě slovenské, ale tam jsme rychle hotovi. V domě za vysokou zdí asi nikdo není, a jestli ano, tak s námi nechce mluvit. Moje drahá polovička se za svůj zastupitelský úřad stydí. Na českém to bude samozřejmě lepší. A opravdu, nejprve se nás asi pět místních, různě ozbrojených týpků postupně zeptá, kdo jsme a co vlastně chceme. Nakonec se ale ze dvorku vynoří bílá evropská tvář a skutečně mluví česky! Jsme uvedeni do klimatizované místnůstky s knihovnou a pan konzul ze sebe sype spoustu užitečných informací. Závěr: žít se tu dá, a to platí i pro zhýčkané Středoevropany.

15.6. Patience a ranní simulátor ve čtyři odpoledne

Už zas čekáme. Je jedenáct, v devět jsme měli začít "flight skill" a pořád tu není nikdo, kdo by o dva druhé piloty projevil zájem. Telefony nikdo nebere nebo jsou vypnuté. Jsme tu správně? Nakonec se přeci jen objevují dva týpci a postupně si nás berou do simulátoru. Jdu na řadu jako první. Je to NGčko, tím jsem nepolíbený, neznám, nikdy jsem neměl tu čest. Jeden borec se usazuje na levé kapitánské židli, druhý uprostřed na examinátorském bidýlku. Jsme na letišti v Jakartě, krásné počasí a já čekám, že brzy budou z CAVOKu minima, jak se sluší a patří na pořádné cvičení na simulátoru. Ale nejsou. Najíždíme na dráhu a nebe je pořád bez mráčku. No tohle... Následuje pár ostrých zatáček a pak široký okruh kolem letiště. Všechno funguje normálně, každou chvíli čekám nějakou kulišárnu, ale ono nic! Standardně naletíme ILS přiblížení, oba motory pořád pracují, director na svém místě a autopilot připojený. Rozhlížím se po kokpitu, jestli někde nesvítí nějaká zrada. Nic. Počasí je CAVOK (Clouds And Visibility OK). Co to má znamenat? Když jsme na finále, klapky 15, tak se zezadu ozve jen: "autothrottle off!" Poslušně odpojuji robota a chvíli držím rychlost manuálně. V minimech normálně odpojím autopilota a přistávám. To má jako být všechno? Nebo to bylo jen seznámení se simulátorem a to pravé teprve přijde? Mám nějak zafixováno, že simulátor rovná se studený pot. Hořící neuhasitelné motory, nefungující klapky, mrtví kapitáni. Go-aroundy z minim na jeden motor, manuální přiblížení s mrtvým motorem. Kouř v kokpitu, naschvály od ATC, nefungující řízení, ztráty spojení, docházející palivo, vyteklé hydrauliky. Tohle má být zkouška na simulátoru? Kdyby tohle viděl některý z examinátorů z mé bývalé firmy, nejspíš by zahodil kapitánskou čepici hodně daleko a utekl! Poslední cvičení je prý nejtěžší, takže pozor! Bude vysazení motoru. A opravdu, krátce po V1 cítím, že pravý motor s dramatickým zvukovým efektem přestal pracovat. Razantně vyšlápnout levou nohu, vyvážit, opatrně stoupat a hlavně nikam nezatáčet. Pak odříkáme s kapitánem povinnou básničku, připojím autopilot a je to. Cvičení je u konce. Je to další vítězství bez boje. Čekal jsem peklo a místo toho to bylo příjemné polétání, skoro společenská záležitost.

16.6. a 17.6. Mission completed a tropický ráj

Když se chcete vykoupat v moři poblíž takového lidiště jako je Jakarta, musíte prostě odplout co nejdále. Už hodinu poskakujeme po vlnách v rychlé jachtě, která tu slouží jako přibližovalo mezi pevninou a spoustou ostrůvků, které leží rozházeny na sever od města v Jávském moři. Náš ostrov je maličký, je na něm pár chatiček, malá hospůdka a hlavně krásné pláže. Těšíme se na flákací odpoledne. Cestou stavíme na dalších mrňavých ostrůvcích a nakládáme a vykládáme další cestovatele. Konečně kotvíme u okrouhlého kousku pevniny a jdeme se přesvědčit, jak vypadá opravdový tropický ráj. Odpoledne na sluníčku, strávené na filmovém kýčovitém ostrůvku ve stínu palmy, uteče opravdu rychle. Jen ta voda v moři by mohla být chladnější… Vydávám se na procházku, že obejdu celý ostrov podél pláže. Trvá to asi dvacet minut. Dáváme si bohatou večeři z nabídky jediné místní hospůdky a pomalu se vydáváme zpátky k přístavnímu molu.

18.6. Domů do Evropy

Ráno před odjezdem na letiště čtu o stávce nespokojených odborářů. Nařvané ksichty a velká břicha, vidím blahobytné ženy s transparenty, jak pochodují na uklizeném, čistém náměstí mezi zelenými stromy. Stěžují si a křičí dejte nám víc, my máme nárok! Vyhlédnu z okna ven a vidím vyhublého staříka, jak tlačí pojízdnou kuchyni a snaží se se svým vozíkem přejít divokou čtyřproudovku. V horkém dopoledni se po silnici zběsile řítí neuvěřitelná záplava motocyklů, stařík kličkuje, motorky troubí. Ale nikdo neuhne, nezpomalí, nikdo starce nepustí, natož aby snad zastavil a nechal ho přejít. Asijské hordy táhnou za svým každodenním chlebem a stejně jako dědek s kuchyní vědí, že život je strašný boj. Není v tom neslušnost, ani bezohlednost. Je to přirozenost. Mám chuť vytáhnout mobil a scénu natočit a poslat pánům odborářům, aby viděli. Ne, mám chuť vpálit jim to do těch dvoubradých tlam, strašně bych chtěl, aby tu teď seděl někdo z nich a aby viděl, jaký je skutečný význam slova chudoba. Než se rozhoupu k nějaké akci, starý muž mezitím překličkuje nemilosrdnou silnici a poklusem mizí mezi bizarní zástavbou na druhé straně.

Narodil jsem se v Evropě, v zemi, která má míň obyvatel než celé tohle mega město. V mé zemi roste spousta stromů, tečou tam čisté řeky a města mají chodníky. Střídají se tam čtyři roční období, slunce je příjemné a mírné. Hřeje nás a hladí. V létě můžu sedět na své terase se sklenicí vína v ruce a dívat se, jak se pomalu kutálí po horizontu. My, bílí Evropané, jsme měli nehorázné štěstí, že jsme se narodili tam, kde jsme se narodili.

P.S. Pár dnů po příletu domů dostávám email z Rishworth Aviation, s velkým vykřičníkem: Screening successfull! Takže teď se teprve ukáže, co ve mně je. Nástup je 8. srpna.

Vyšlo 1.9. 2011 na www.planes.cz

Jan Kopička